Recyklace plastů - druhý život pro plastové obaly
Rozšíření plastů v polovině minulého století změnilo svět. Polymery se zdály být ideálním řešením: levná a univerzální, snadno recyklovatelná surovina, z níž se v továrnách vyrábějí domácí spotřebiče, oblečení, auta a letadla, obaly a celá řada předmětů denní potřeby. Přes všechny své výhody však plast brzy odhalil svou zásadní nevýhodu: jeho přirozený rozklad trvá staletí (doslova). Když tedy plastové odpadky pokryly celý svět, stal se tento "zázračný" materiál globálním problémem.
S plastovým odpadem se nakládalo mnoha způsoby: skládkováním, spalováním v pecích, zakopáváním. Jednalo se však o polovičatá, k životnímu prostředí nešetrná a neekonomická řešení - zejména když uvážíme, že plasty se vyrábějí z neobnovitelných fosilních paliv (ropy a plynu). Jako odpověď na tyto neduhy se objevila recyklace, která vrací cenný, ale ekologicky problematický materiál do druhotného oběhu.
Mechanická a chemická recyklace
Nejběžnějším typem recyklace je tzv. mechanická recyklace. V tomto případě je první fází vedoucí ke znovuzavedení použitých plastů do materiálového oběhu řádné třídění, tj. separace plastů podle druhu (PET, HDPE, PVC a další) a zdroje (komunální a domovní odpad). Správně separovaná surovina se rozdrtí a poté se promyje ve speciálních vodních lázních s detergenty, odstředí a vysuší. Tento materiál se zpracovává vytlačováním na konečný produkt, kterým je v případě plastů obvykle plastový granulát. V této podobě putuje do továren, které recyklát stoprocentně využijí v nových výrobcích nebo jej přidají do primárního plastu. Existuje také druhý způsob recyklace, tzv. surovinová nebo chemická recyklace. Ta spočívá ve změně chemické struktury plastu pomocí vhodných chemických rozpouštědel nebo teploty. Surovinová recyklace je však dražší a technologicky náročnější na provedení, a proto se zatím příliš nepoužívá.
Žádná recyklace
Nakládání s plastovým odpadem představuje pro ekosystémy a globální ekonomiku stále větší problém. Odhaduje se, že od počátku expanze plastů v 50. letech 20. století do současnosti se jejich roční produkce zvýšila téměř 230krát. Podle odhadů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) bylo v roce 2019 celosvětově vyprodukováno 460 milionů tun plastů, které vyprodukovaly 1,8 miliardy tun emisí skleníkových plynů, což představuje 3,4 % celosvětových emisí. Očekává se, že do roku 2050 by produkce plastů mohla přesáhnout až jednu miliardu tun ročně.
Přitom plastový odpad, pokud se s ním řádně nenakládá, představuje hrozbu pro životní prostředí a lidské zdraví. Při výrobě polymerů se do atmosféry uvolňuje téměř 400 milionů tun CO2. Více než 8 milionů tun plastů se každoročně dostane do oceánů, kde zabíjí mořské organismy. Světový fond na ochranu přírody (WWF) varuje, že znečištění plasty postihlo více než 2 000 živočišných druhů v jejich přirozeném prostředí a téměř 90 % zkoumaných druhů bylo nějakým způsobem postiženo.
Z celé gigantické masy plastového odpadu se jen velmi málo recykluje. V této oblasti je proto třeba ještě mnoho udělat. Předpisy v zemích Evropské unie postupně směřují k omezení výroby polymerních výrobků. Evropská směrnice stanoví, že veškerý vyprodukovaný plastový odpad musí být do roku 2030 recyklovatelný; za zpoždění tohoto plánu bude třeba zaplatit vysokou cenu.
Druhý život pro plastový obal
Téměř 40 % celkové světové produkce plastů připadá na obalový průmysl. Tam plní nesmírně důležitou a užitečnou úlohu, neboť chrání obsah před mechanickým poškozením a biologickým znečištěním při přepravě a na pultech obchodů a prodlužují jeho skladovatelnost/životnost - a svým způsobem tak přispívají i k ochraně životního prostředí, neboť snižují množství odpadu. Mnoho z nich však místo v nákladech končí na zemi a právě pohled na plastovou láhev nebo fólii pohozenou v trávě si nejčastěji spojujeme s plastovým odpadem.
Příklad plastových přepravních a skladovacích obalů dokazuje, že ne všechny obaly musí skončit jako odpad. Opakovaně použitelné boxy vyráběné renomovanými společnostmi - například bekuplast - jsou schopny sloužit uživateli až několik let, než podlehnou přirozenému opotřebení. Výrobce se zavazuje získat od zákazníků staré obaly zpět, aby je pak mohl roztřídit, rozdrtit, rozemlít a znovu recyklovat. Z hlediska kvality a vlastností materiálu není regranulát o nic horší než nový (původní) materiál.
Kontrola kvality
Společnost bekuplast používá k výrobě svých obalů pouze certifikované recykláty, které splňují přísné zákonné směrnice pro kvalitu; do výroby nových obalů na potraviny tak vstupují pouze recyklované suroviny získané z recyklace použitých potravinových krabic. Potvrzením vysokých ekologických standardů společnosti je certifikace Modrý anděl, která byla udělena některým recyklovaným nádobám. Tento certifikát potvrzuje, že výrobky vyrobené z plastů splňují nejvyšší ekologické, zdravotní a kvalitativní standardy, protože díky své trvanlivosti šetří přírodní zdroje a energii, neobsahují látky škodlivé lidskému zdraví nebo nebezpečné pro životní prostředí a jsou plně obnovitelné.
Společnost bekuplast nabízí také přepravky BQC, vyrobené z bekuplast Quality Compound, ekologicky šetrné vratné přepravní obaly. BQC je polypropylenový kopolymer, který se skládá nejméně z 50 % z postkonzumního materiálu (PCM); může také obsahovat až dalších 50 % postindustriálního materiálu (PIM). Díky svým technickým vlastnostem je BQC vhodný pro skladovací a přepravní aplikace, a to i v plně automatizovaných procesech, aniž by byl kvalitativně horší než obaly vyrobené z primárních plastů. Charakteristickým rysem BQC je jeho sytá barva, a to i přes vysoký podíl recyklovaného materiálu. Lze jej použít pro všechny vratné přepravní obaly, které nepřicházejí do styku s potravinami.
Autor příspěvku: Mgr:
